Skip to main content

Oldřiš

| Správce | Města a obce

Ves Oldřiš (německy Ullersdorf, lidově Voldříš) se rozprostírá podél Černého potoka který se v roce 1269 nazýval Borovnice) 3 km západně od Poličky. V písemných pramenech se Oldřiš poprvé objevuje v roce 1349 jako Borouia siue Ulriciuilla , tedy Borová aneb Oldřiš v listině, již pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic žádá papeže Klementa VI. o přidělení části duchovenstva od pražské a olomoucké diecéze k nově zřízenému biskupství v Litomyšli. Z formulace lze soudit, že Oldřiš  byla původně spojená s Borovou v jednu obec a k jejich rozdělení došlo teprve později, pravděpodobně okolo roku 1547. Západní část zůstala Borovou a východní část Oldřiší.

 Oldřiš se připomíná také v listině z roku 1474, kterou český král Vladislav II. Jagelonský potvrdil práva a výsady města Poličky, kde je psáno že… „ potvrzuje všechna privilegia předky jeho jim udělená, jakož i držení vesnic pod šos městský příslušejících….“. Touto listinou se snad stala Oldřiš součástí poličského panství, ale předpokládá se, že se tak stalo již v předhusitském období.

Roku 1547 se Polička a i „oldřiští „ zúčastnili odboje proti králi Ferdinandovi I. a Oldřiš, stejně jako veškerý feudální  majetek  byla Poličce zkonfiskována. Vesnice byly dány pod správu sousedního rychmburského panství a město ji mohlo vykoupit teprve v roce 1558. Podruhé přišla Polička o své vesnice za účast v odboji proti Habsburkům v letech 1618-1620, vráceny ji byly za peněžitou úhradu v roce 1628.  Ves Oldřiš byla součástí poličského městského panství až do zániku patrimoniální správy v roce 1848. V letech 1850 - 1855 příslušela obec Oldřiš k politickému okresu Litomyšl, v letech 1855 - 1940 pak k politickému okresu Polička. V období druhé světové války, resp. v letech 1940 - 1945 byla opět součástí politického okresu Litomyšl. Po roce 1945 náležela obec opět k okresu Polička, od roku 1960 pak k okresu Svitavy. Po zániku okresů k 31. 12. 2002 je obec Oldřiš součástí Pardubického kraje.

 V období reformace i protireformace v 18. století, tzv. násilného pokatoličťování, byl odpor místních protestantů tak houževnatý, že vyvrcholil popravou jeho 3 obyvatel. Panská půda zde byla dědičně rozdělena sedlákům za vlády Marie Terezie v roce 1778.

V roce 1888 zde byla zřízena trojtřídní obecná škola s českým jazykem vyučovacím, dále hasičský sbor a kampelička. Železnice-Svitavy-Polička-Skuteč se zastávkou v obci byla vystavěna a zprovozněna v roce 1897.

Ještě na počátku 20.století pracovaly v obci 4 mlýny, z toho 3 s pilami. Obyvatelstvo se živilo převážně zemědělstvím, v zimě pak tkalcovstvím, výrobou vlasových sítěk a vyšíváním prádla.

Zatím nejvyššího počtu obyvatel dosáhla Oldřiš v roce 1869, kdy zde v 188 domech žilo 1160 lidí.

Co navštívit v okolí

Evangelický kostel

Evangelický (toleranční) kostel byl v Borové postaven v období 19.4. – 24.5.1784. Kamenná budova je obdélníkového půdorysu a jednoduchého stylu. Stavba byla provedena podle diktátu tolerančního patentu vydaného císařem Josefem II. v roce 1781 a proto kostelík nemá žádnou věž se zvonicí. Vzhled interiéru je zachován v podobě, kterou měl již v době svého vzniku. Nalezneme zde kruchty a kazatelnu, jejichž zábradlí je zdobeno jednoduchou řezbou. Dále pak „stůl Páně“, dřevěné lavice a součástí vybavení jsou také varhany z poloviny 19. století.

Lukasova Lípa

U Poličky v Telecím mají strom lípu, hezkých pár set let pamatuje, má dvanáct metrů v objemu. Jmenují ji Lukásova lípa a říkají jí také "zpívající". To jméno dostala podle toho, co se o ní povídalo.

V době útisku církví nekatolických, jaký zavládl u nás po bitvě bělohorské a trvala až do vydání tolerančního patentu v r. 1781, zabavovány byly nekatolíkům náboženské knihy. Násilním brány byly bible i jiné knihy, které byly v rodinách chovány jako drahé dědictví po předcích. Proto je lidé schovávali do tajných úkrytů. Těžko bylo nahradit zabavené knihy jinými - nebyly na prodej. A tak si lidé často opisovali knihy, z nichž čerpali náboženskou útěchu.

Litomyšlský zámek

Zámek v Litomyšli je zajímavou ukázkou úpravy italského renesančního paláce na českomoravském pomezí. Byl postaven v 60.–80. letech 16. století nejvyšším kancléřem Království českého Vratislavem II. z Pernštejna jako dar pro milovanou ženu Marii Manrique de Lara. Okázalou rezidenci Pernštejnů doplnily v 17. a 18. století barokní a klasicistní úpravy provedené dalšími majiteli - hraběcími rodyTrauttmansdorffů a Valdštejnů-Vartenberků za účasti předních barokních umělců.